Od února 2025 mají být všechny služby státu pro občany dostupné také digitálně. To se však neobejde bez toho, abychom do přípravy zapojili obrovský potenciál našich lidí. V soukromé sféře to již dnes jde. Mnohé české firmy a společnosti získávají významné úspěchy a ocenění ve světě a je o ně zájem. To, co se daří v privátní sféře, kupodivu na úrovni státu zatím moc nejde. A když už se něco podaří, máme tendenci to spíše relativizovat, než abychom to prodali jako něco, co je hodné následování. Schází nám respekt, úcta a zdravé sebevědomí.
Příčin takového stavu je více. Něco je součástí naší národní povahy, něco pozůstatkem náhledu na funkce státu ve stylu Rakouska-Uherska. Jsou zde samozřejmě i zbytky uvažování z doby komunismu, kdy strana a vláda řídila stát do posledního vyrobeného špendlíku. Nad tím však nemá smysl příliš dumat, důležité je pohnout se dál.
Je ale zřejmé, a mám s tím i bohaté zkušenosti z prosazování digitalizace české veřejné správy, že se nedá moc počítat s iniciativou a kreativitou ze strany státního úřednického aparátu. Tím ale netvrdím, že by tam nebyli lidé, kteří jsou inovativní a plní elánu něco změnit. Pokud ale politici, kteří jsou u vesla, nezaujmou k změnám či projektům jasné stanovisko, pak je téměř jisté, že do vyjasnění vztahu politické reprezentace se nedá počítat s nadšeným vrháním se úředníků do nových řešení. Stát se inovovat zevnitř prostě jednoduše nedá.
Ostatně od úředníků nelze takový proaktivní přístup ani očekávat. Platí totiž, že úřad a úředník může dělat jen to, co má zákonem uloženo a nic jiného. Další podzákonné předpisy a nařízení je limitují ještě více, aby nemohli svého postavení zneužít. To jim velmi svazuje ruce a každý, který se vymkne z nastavených pravidel, je automaticky podezřelý a mohl by se časem dočkat dokonce obvinění ze zneužití či využití úřední pozice. To pochopitelně ke kreativitě a smyslu pro inovace u státních úředníků nepřispívá a ani nemůže. K zakonzervování tohoto stavu svým způsobem přispěl také služební zákon.
Jak tedy stát inovovat? Neobejde se to bez politiků, kteří chtějí stát zefektivnit a modernizovat. Pokud mají dostatečný mandát od voličů, mohou nastavit ve svých programech potřebný směr, kam se má vývoj ubírat. Musí také poskytnout podporu těm úředníkům, kteří mají chuť pomáhat změnám. A rovněž přijmout zákonnou podporu pro požadované změny. Inovační proces státu musí vycházet z podobných principů, z nichž vychází i firmy směrem ke svým zákazníkům. To znamená zaměřit se na potřeby klienta, v případě státu tedy občana nebo podnikatele.
Jako příklad dobré inspirace státu soukromým sektorem může posloužit ověřování identity. Bankovní sektor musel v rámci přechodu na internetové bankovnictví zajistit bezpečný a spolehlivý způsob ověření identity svých klientů. Přitom je nucen své postupy a technologie neustále vylepšovat, zachovávat příjemný uživatelský zážitek a dbát na důvěryhodnost a bezpečnost používaných identitních prostředků. Jsem rád, že jsem jako prezident ICT Unie ve spolupráci s Bankovní asociací našli cestu, jak tento záměr představit politikům napříč politickým spektrem a dokázali jsme je v krátké době přesvědčit, že by bylo vhodné uzákonit takový způsob ověřování identity, který využívají banky pro přístup do internetového bankovnictví, i pro celou českou veřejnou správu. Tento klíčový milník v rozvoji českého eGovernmentu znamenal, že stát rázem získal více jak 5 miliónů občanů, kteří budou moci k digitálním službám státu přistupovat známým a jednoduchým způsobem. Zároveň se dá očekávat, že k ověřování identity prostřednictvím BankID přistoupí masivně i komerční subjekty a z bankovní identity se stane nejrozšířenější identitní prostředek, kterým se budeme moci identifikovat v online světě.
Přál bych si, abychom našli takových způsobů spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem co nejvíce, protože stát na rozdíl od privátního sektoru nemá ve své DNA z principu zakódovanou inovaci. Je určitě více oblastí, ve kterých se dá taková vzácná symbióza státu a privátního sektoru najít. Obzvláště pokud bude schopná usnadnit občanům a podnikatelům jejich život. Je k tomu potřeba odvaha politiků a vůle vystoupit z pomyslné české byrokratické tradice. Nebo, jak se říká, krabice.
